Jan Láníček

Můj profesní příběh začal vlastně docela náhodou. Po studiu gymnázia v Brně jsem se rozhodl pokračovat na Fakultě stavební VUT, která se mi zalíbila na Dni otevřených dveří. Vystudoval jsem obor Vodní hospodářství a vodní stavby, což je dnes trochu paradox, protože se věnuji hlavně průmyslovému pozemnímu stavitelství. 

Po vysoké škole jsem v roce 1994 nastoupil do firmy Enco, jedné z mnoha společností vzniklých po rozpadu Průmyslových staveb Gottwaldov. Moje první pracovní pozice byla asistent stavbyvedoucího. Po několika měsících firma prošla transformací a já přešel do tehdejšího PSG-International. Zde jsem působil až do nástupu na vojnu. Po jejím skončení jsem se vrátil a od té doby jsem součástí PSG, už více než 30 let. Začínal jsem jako stavbyvedoucí či přípravář výroby a postupně jsem se vypracoval na projektového manažera, kterým jsem dodnes. 

Moc rád vzpomínám na dobu, kdy jsem pracoval na mezinárodních projektech. Pro firmu Pegas jsem zajišťoval výstavbu i při její expanzi do zahraničí, a to konkrétně v Jihoafrické republice. Do Jihoafrické republiky jsem se s přestávkami vracel asi rok – vždy jsem tam strávil dva až tři měsíce a poté se na čas vrátil domů. Oficiálně jsem byl stavebním dozorem, ve skutečnosti však i tlumočníkem, projektantem, řidičem, smírčím soudcem a „uvaděčem věcí na pravou míru“. Často jsem musel řešit spory mezi německými dodavateli technologie a jihoafrickými stavebními firmami, které si nerozuměly v pracovních postupech. Tato zkušenost mi výrazně zlepšila angličtinu i němčinu, s občasnými prvky afrikánštiny či zulu. 

Tuzemským projektem, na který jsem zvláště hrdý, je univerzitní kampus v Brně-Bohunicích. Líbí se mi i jeho vzhled, protože má neobvyklé prosklené kulaté tvary, a dokonce most v podobě zakroucené lávky pro pěší. Na tomto projektu jsem úzce spolupracoval s Michalem Pohlem, který byl tehdy poprvé v roli úsekového stavbyvedoucího. Kromě práce nás spojovalo i horolezectví – moje celoživotní vášeň, které se věnuji už 40 let.  

Na lezení mě fascinuje krása přírody a výhledy, ale hlavně je to pro mě forma terapie a mentálního tréninku, kdy překonávám svůj strach a největšího soupeře mám jen ve své hlavě.  I na služebních cestách jsem si našel čas na skály, například v Jižní Africe jsem si vyzkoušel legendární oblast Rocklands. 

V současné době působím jako projektový manažer na stavbě Centrálního depozitáře v Rebešovicích. Zajímavá pro mě byla i výstavba neutralizační a deemulgační stanice pro firmu Recovera. 

Na práci v PSG si cením toho, že každá stavba je vlastně jako prototyp – žádná není úplně stejná jako ta předchozí. To znamená, že se nikdy nenudíte, protože pokaždé řešíte nové výzvy. Oceňuji také přátelskou atmosféru, kterou neberu jako samozřejmost. I když se týmy na stavbách často mění, s některými kolegy, jako jsou Radek Zatloukal nebo Karel Kroutil, jsem spolupracoval opakovaně.  

Firma se za mé působnosti hodně proměnila – když jsem v roce 1994 nastupoval do brněnské pobočky, bylo nás asi šest. Velký růst nastal mezi lety 2008–2015 při realizaci elektráren především v Rusku, což přineslo násobný nárůst obratu a stovky zaměstnanců. Po nevydařené zakázce na Sibiři se firma opět zmenšila. 

PSG mi za ta léta dalo především možnost podílet se na rozmanitých stavbách od čistě průmyslových až po ty architektonické, a to na různých kontinentech. A co bych poradil nováčkům? Vyzkoušejte si od všeho kousek, získáte tak nejvíce zkušeností.