Příběhy
kolegů

Možná vás překvapím, ale nepovažuji se za plnohodnotného stavaře. Chodil jsem na gympl, kde jsme alespoň ve dvou posledních ročnících měli stavařinu, ze které jsem poté i maturoval. Chybějící vzdělání jsem se od začátku snažil vynahradit sebevzděláním, byl jsem otevřený novým věcem a snažil jsem se vždycky posouvat. Praxe byla mým učitelem.

Pravou stavařinu jsem tak poznal až u PSG. Začal jsem na pozici stavbyvedoucího a ihned po nástupu jsem odletěl do Ruska na stavbu paroplynové elektrárny v Krasavině, kde jsem strávil dva a půl roku. Šlo o stavbu kousek od polárního kruhu, 800 km severovýchodně od Moskvy, kde v zimě teploty padaly i k -37 °C a všude nás obklopovala krásná panenská příroda.

V mém životě se tehdy obrátilo vše naruby. Nová firma, nový obor, nová země. Vůbec toho však nelituji a hned bych se na místa, kde jsem pobýval, jel podívat znovu. Nejtěžší bylo odloučení od rodiny. Když jsem jednou za čas vyrazil zpátky domů, tak jsem jen čekal, kdy mi moji tehdy malí kluci začnou říkat „strejdo“. Ale i přese všechno jsem nakonec v Rusku strávil na třech zakázkách skoro čtyři roky.

Stavařina mě bavila, vždycky jsem byl rád, že mohu svým přičiněním ovlivňovat průběh stavby. Byla to krásná práce. S přibývajícím věkem jsem však chtěl více času na osobní život a také snížit množství stresu, který na stavbách bývá. Po necelých patnácti letech na pozici stavbyvedoucího jsem se tak rozhodl pro změnu a přihlásil jsem se do interního výběrového řízení na pozici vedoucího půjčovny PSG, které jsem vyhrál. Podobnou kariérní změnou nebo posunem uvnitř firmy si už prošlo několik dalších kolegů, proto tento přístup velmi oceňuji.

V PSG se mi kromě jiného líbí, že byť nejsme malá firma, tak jsme pořád taková rodinná firma. Jsou tu dobré vztahy na pracovišti, umíme táhnout za jeden provaz a nikdo si na nic nehraje. Také se mi líbí, že to v PSG není jen o práci. Firma se snaží stmelovat kolektiv na cyklovýletech, lyžovačkách nebo grilovačkách. Je o nás dobře postaráno. Cením si i toho, že firma nespí na vavřínech, ale snaží se zaměstnance vzdělávat pomocí různých workshopů a školení. Protože ať dokončíte jakoukoliv školu, sebevzdělání je nikdy nekončící proces.

Popravdě, po prvním roce a půl jsem chtěl odejít, práce mě úplně nenaplňovala. Jezdil jsem po světě jako mistr s dělníky divize protihlukových stěn a nemělo to směr, kterým jsem chtěl jako mladý kluk jít. Když to vyšlo najevo, firma se mě snažila motivovat a poslala mě na stavbu Campusu univerzity v Brně.  A tam to asi celé začalo…, tam mě práce začala bavit a začala mi dávat pocit, že se někam profesně posouvám, což pak rostlo s každou zkušeností a novým projektem. Nezapomenu, když přede mne kolega stavbyvedoucí právě na Campusu v Brně položil čtyři stohy projektové dokumentace v deskách a řekl: „To je tvoje…“ Tehdy jsem si říkal, tak to nedám. Tato stavba pro mě nakonec byla takovou malou imatrikulací do PSG.

Těší mě, že sdílím hodnoty PSG vnitřně, lidsky "Férovost, tradice, odbornost a také rovnost, zdravé sebevědomí, dělat to tak, ať nás to baví. A dělá mi občas radost, když se "firma" v konfliktních situacích dokáže rozhodnout, že nepůjde tou nejlehčí cestou, ale tou, která jí přijde korektní a správná. Evokuje to ve mě vnitřní hrdost na to, že pro tuto firmu pracuji. Tím bych přesvědčoval i své kamarády, aby šli do našeho týmu.

V roce 1997 jsem nejdřív na pozici manažerky kvality spolupracovala a posléze sama řídila procesy certifikace systémů managementu kvality, životního prostředí, bezpečnosti práce, bezpečnosti informací a společenské odpovědnosti nejdříve jako představitel managementu pro ISM a později jako ředitelka ISM.

Přišly i těžké okamžiky, kdy jsem přemýšlela o odchodu, a to hned několikrát. Nejvíc demotivující byly v jednom období časté změny v organizaci společností a s tím související měnící se názory na systémy řízení. Nicméně i v letech, které byly pro firmu náročnější, vždy existovala jistota férového jednání ze strany nejvyššího vedení. To rozhodlo, že jsem ve společnosti zůstala.

PSG má totiž v porovnání s jinými firmami něco navíc. Tak jako se specifická atmosféra, či duch určitého místa označuje pojmem „genius loci“, má i PSG svoji neopakovatelnou atmosféru, která se vždy vyznačovala spoluprací, kolegialitou, možností spolehnout se na druhého,… a to je to, co si na PSG opravdu cením.

Za celou tu dlouhou dobu se mi ale nejvýrazněji vryl do paměti několikaměsíční pobyt v indickém Bangalore při přípravě výstavby supermarketů METRO v Indii. Pozorovat realizaci staveb v podmínkách, kdy se kamenivo nosilo ve velkých nádobách na hlavě a lešení bylo nezřídka zhotovené pouze z bambusu, bylo jako zážitek z jiné planety. I to byla práce u PSG.